Pavel Wohl o vítězství na WINTERMANu: „Nic tak silného a krásného jsem v triatlonu zatím nezažil.“

Extrémní triatlony jsou daleko víc o zážitku než o samotném závodě. A své o tom ví i triatlonista Pavel Wohl – mistr ČR v polovičním Ironmanovi a trojnásobný držitel titulu Czechman. Letos se z něj znovu stal vítěz WINTERMANu, a to rovnou v novém traťovém rekordu s časem 10:01:57. Jak probíhala příprava, co se dělo na trati, jaké vlastnosti musí mít dobrý support a jak se z tohoto závodu stala srdcovka? Na tohle a mnohem víc jsme se našeho ambasadora zeptali.

Od letošního závodu WINTERMAN uběhlo pár dní. Jak se s odstupem cítíš?

Nohy už jsou skoro v pořádku, hlava pořád ještě trochu v Děčíně a na Ještědu. Takový závod se z těla dostává pár dní, z hlavy podstatně déle. Jsem hlavně spokojený, že to vyšlo přesně podle plánu: chtěl jsem vyhrát s rozvahou a bez zbytečného hazardu. Že z toho nakonec byl i traťový rekord, je bonus, se kterým jsem do startu tolik nepočítal.

Wintermana jsi doběhl jako první už podruhé, a navíc v novém traťovém rekordu. Jak ses připravoval a co považuješ za nejdůležitější část přípravy?

Speciální blok jen na Wintermana jsem neměl. Celou sezónu jsem závodil na střední distanci, takže jsem stavěl na formě z léta. Tři týdny před závodem mě ale skolil covid a kvůli tomu jsem nestartoval na Ironmanu 70.3 v Itálii. Poslední týdny tak byly hlavně o tom, abych se dal dohromady a nepřetáhl to. Za nejdůležitější považuju tři věci: vytrvalostní základ z celé sezóny, zvyknout si na studenou vodu a mít do posledního detailu promyšlenou výživu. Na takhle dlouhém závodě se dá prohrát víc v jídle a pití než v nohách.

Která část závodu WINTERMAN je pro tebe nejnáročnější?

Asi začátek. Startuje se za tmy, skáčeš do ledového Labe a skoro nic nevidíš. V řece jsou navíc plavební bóje, a i když byly označené, měl jsem z nich opravdu respekt. Ta nejistota je nepříjemná, nevíš, co tě v řece čeká. A když po skoro hodině a čtvrt ve vodě vylezeš, jsi promrzlý a čeká tě ještě přes 170 km na kole v chladném ránu.

Ve které se naopak cítíš jako doma? Je vůbec nějaká taková?
Na kole. Tam se letos taky rozhodlo. Z vody jsem lezl jako druhý se ztrátou asi 7 minut, kolem 40. kilometru jsem vedoucího dojel a do konce kola si vybudoval náskok zhruba půl hodiny. A zajímavost: jel jsem na tréninkových kolech, ne na závodním setupu, a watty i rychlost jsem měl prakticky stejné jako před dvěma lety.

Několikrát jsi zmínil, že WINTERMAN není ani tak o závodě, jako spíš o zážitku. Můžeš nám to trochu přiblížit? Co člověk na trati zažije a co mu běží hlavou?
Začínáš za tmy v řece, pak projedeš Českosaské Švýcarsko a Lužické hory a končíš na vrcholu Ještědu. Za jeden den zažiješ úplně všechno: zimu, svítání, krásnou krajinu, krizi, euforii... Hlavou běží hlavně maličkosti: kdy se najíst, kolik vypít, jestli neprochladnu. Na velké myšlenky tam moc prostoru není. A pak je tu support. Každý závodník musí mít svůj doprovodný tým, takže to není závod jednotlivce, ale malé společné dobrodružství. Mě celý závod doprovázela v autě moje žena Anna. Na běhu se mnou dala dohromady 16 km: nejdřív po úsecích, mezi kterými přejížděla autem, a pak celé stoupání na Ještěd v kuse. To byl pro mě nejsilnější zážitek celého dne.

Co byl letos pro tebe nejkritičtější moment?
Byly vlastně dva. První přišel hned po prvním depu, když jsem zjistil, jakou mám ztrátu. Propastných 7 minut, s tím jsem skoro nepočítal. V tu chvíli si musíš říct, že je před tebou ještě přes 170 km na kole a maraton, a nezačít to dohánět hned za každou cenu. Druhý moment přišel při stoupání na Ještěd, kde jsem několikrát přešel do chůze. Tou dobou jsem už ale měl na pronásledovatele náskok přes hodinu, takže jsem byl psychicky relativně v klidu. Věděl jsem, že stačí jít dál.

Co podle tebe dělá dobrého support parťáka?
Klid, spolehlivost a schopnost myslet za tebe ve chvíli, kdy už to sám nezvládáš. Dobrý support ví, co budeš potřebovat, dřív než to řekneš. Hlídá jídlo, pití, oblečení, a když je potřeba, umí tě i trochu „seřvat“. Anna je sama vrcholová sportovkyně, hraje lakros za reprezentaci a v září uběhla Beskydskou sedmičku, takže přesně ví, jak to vypadá, když jde tělo do krize. Na posledním stoupání na Ještěd to ostatně poznala na vlastní kůži a chvílemi jsem pomáhal zase já jí :-). Bez ní by ale nic z toho nebylo možné.

Na jaké jídlo ses po závodě nejvíc těšil?

Upřímně na večeři, a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, jaká bude. Po deseti hodinách gelů, tyčinek a ionťáků je cokoliv „normálního“ odměna. Velká škoda je, že letos v cíli nebyly knedlíky od Knedlíkárny. Měli ale vážné důvody, proč tentokrát přijet nemohli, takže doufám, že je tam příště zase potkám.

Co musí splňovat sportovní oblečení, ve kterém tak intenzivní závod absolvuješ?

Na Wintermanovi je to hlavně o teplotě. Za den projdeš od studené vody přes mrazivé ráno až po dlouhé stoupání, kde se zpotíš i v pár stupních. Oblečení proto musí rychle odvádět pot a schnout, aby tě mokré nechladilo, a musí perfektně sedět, protože na deset hodin se každý šev projeví. Ve vodě jsem měl jen neopren a pod ním půjčené speciální hřejivé triko. Po plavání jsem se převlékl do triatlonové kombinézy ATEX Elite a přes ní jsem si natáhl ještě dlouhý tenký cyklistický dres (samozřejmě ATEX). Tahle kombinace se mi osvědčila už při minulém startu, a protože jsem jel slušný výkon, zima mi nebyla.

Co bys doporučil někomu, kdo se na extrémní triatlon chystá poprvé?

Aby ho bral jako zážitek, ne jako závod. Prvním cílem je dojet do cíle, ne čas. A aby nepodcenil support: vybrat si člověka, kterému věří, a projít s ním předem celý plán, včetně toho, co dělat, když se něco pokazí. Hodně lidí na takovém závodě nezastaví nohy, ale zima, žaludek nebo špatně zvládnutá krize.

Na co by se měl takový člověk zaměřit v tréninku?

Na dlouhé objemy v nízké intenzitě, hlavně na kole, a na běh do kopce, protože konec na Ještěd je dlouhý a pořádně strmý. Hodně důležité je trénovat výživu: během dlouhých tréninků zkoušet přesně to, co bude jíst a pít v závodě, a kolik toho žaludek a střeva snesou. A nezapomenout na otužování, plavat ve studené vodě je úplně jiná disciplína než v bazénu.

Máš ve světě triatlonu nějaký vzor nebo někoho, kdo tě inspiruje?

Mým vzorem v triatlonu paradoxně nejsou profesionálové, ale hobbíci, kteří dokážou skloubit náročný trénink s prací a rodinou tak, že jim to všechno dohromady funguje a jsou u toho šťastní. To je pro mě největší inspirace. Inspiruje mě každý, kdo tyhle hodnoty umí propojit. O tom ten sport koneckonců je!

Otázka, která možná pálí hodně z nás: půjdeš WINTERMANa znovu? A pokusíš se ho třeba stáhnout i pod 10h?

Ty dvě minuty nad deset hodin mě samozřejmě trochu svrbí... Kdybych věděl, že to bude tak těsné, velmi jednoduše bych je smazal, protože ve druhé polovině závodu bylo několik momentů, kdy jsem už moc nespěchal... Jestli to bude hned příští rok, ještě nevím, sezónu 2027 teprve skládám. Jedno je ale jisté: Winterman je pro mě (pro nás) srdcový závod a budu se sem vždycky rád vracet. Nic tak silného a krásného jsem v triatlonu zatím nezažil. A troufám si říct, že tuhle atmosféru a emoce na trati i v cíli nepřebije ani sebenabitější závod se světovou špičkou.

Pavle, děkujeme za tvůj čas. Za celý tým ještě jednou gratulujeme k tak šílenému a skvělému výsledku na WINTERMANOVI – a už teď se těšíme, co tam předvedeš příště. Ať se ti daří!